Začátek českého podzimu 2009: zapomeňme na evropskou budoucnost

Dějí se teď s nástupem podzimu v Česku věci, až jednomu přechází zrak. Bohužel však - jak už je v kraji zvykem - mezi nimi silně převažují jevy, za něž bychom dali nevím co, kdyby se neděly. Nedávná třídenní návštěva Svatého otce nepochybně patří do kategorie událostí, k nimž lze přiřadit kladné znaménko. I ona ale byla zčásti přehlušena politickým skandálem, o nějž se rádi postarali »provokatéři« z Mladé fronty Dnes: Potvrdilo se, že za sedmimístnou finanční částku, v pravý čas nabídnutou vlivnému stranickému činiteli, je možno v našich zeměpisných šířkách pořídit naprosto cokoli, předplacenou podobu postkomunistických zákonů nevyjímaje. Aféra pánů Šustra a Stodůlky a soudruhů Miloty a Dolejše byla na české poměry zvláštní leda tím, že jednak vyvolala okamžitou reakci partajních svatoušků, kteří se hříšníků překotně zbavovali vystavujíce na odiv vlastní čistotu, jednak že se poprvé v posametové historii namočili ve špíně i komunisté, jimž se korupční skandály až do té chvíle zázračně vyhýbaly. Možná i to způsobilo, že se ve sdělovacích prostředcích začaly objevovat chvalozpěvy na změnu zkorumpovaného systému k lepšímu. Hle, libovali si nenapravitelní optimisté, strach zpoddanského hněvu už začíná fungovat, konečně jsou političtí hokynáři vyvrhováni ze stranického stáda, třebaže jen v zájmu na funkcích závislých papalášů. Navíc národ vidí, že ani bolševici nejsou imunní proti úplatkářské pandemii, jak se už skoro začínalo mít za to, tož tedy sláva, co nevidět budeme na Západě! Jenže já vám nějak nevím. Zaprvé všichni na švestkách nachytaní korupčníci jeden jako druhý nejdřív nestydatě lhali, než seznali, že nic jiného než neochotně přiznat své selhání jim nezbývá. Nepochybujme o tom, že handlíři z lidoveckého i ostatních chovů budou dříve či později vystřídáni jinými »pragmatickými« demokraty, již poučenými a o to mazanějšími. Ostatně sami jejich šéfové přiznávají, že za žádnou ze svých oveček nemohou dát ruku do ohně, jelikož co straník, to křehká nádoba plná pokušení a běžných lidských slabostí. Za druhé - co je to za štěstí, užívat si zemětřesení uvnitř KSČM, je-li jeho obětí soudruh... slušnější v žádném případě, protože slušní lidé se mezi bolševiky nevyskytují, ale řekněme umírněný? Z čeho se asi máme radovat,jestliže Dolejšovo selhání znamená karabáč v rukou ortodoxních stalinistů a estébáků Filipova věhlasu, kteří teď mají patent na určování dobrých mravů? Jakže to svého času zpíval nezapomenutelný trubadúr Karel Kryl? Vrah o morálce káže...Že dvacet roků po definitivním vítězství pravdy a lásky nejsou v Česku k mání jako houska na krámě jen účelově upravené zákony o provozování hazardu, nýbrž možná i akademické tituly, o tom nás zpravil plagiátorský skandál na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, jehož protagonisté se obhajovali ještě neskonale pitoměji než veksláci Šustr, Milota a Dolejš dohromady. I je nakonec smetla vlna odporu proti odhalené nepoctivosti, leč zůstal po nich oblak smradu působený podezřením, že diplomy některých známých politiků, kteří se právě na plzeňskou univerzitu hrnuli jako procesí k Panence, mají přibližně stejnou váhu jako čestné uznání za účast na pionýrské olympiádě. I kdyby ta pachuť byla stokrát nespravedlivá, smýt ji nebude o nic snazší než českou pověst státu, s nímž si na západ od Šumavy neradno něco začínat.Čímž se obloukem vracím zpátky k přeslavné návštěvě papeže BenediktaXVI., k nákladné parádě, na níž mě osobně nejvíc zaujalo dodatečné hodnocení duchovního Tomáše Halíka. Pravilť ten moudrý muž, že kdyby nic jiného, posloužil nám papežův třídenní pobyt jako skvělá reklama, jíž má Česká republika po sérii trapasů na mezinárodní scéně jako soli zapotřebí. Rozumím. S Jiřím Paroubkem v čele opozice a euroškůdcem Klausem na Hradě tomu ani nemůže být jinak. Jenže ani Svatý otec,dokonce ani sám Stvořitel nemůže napravit škody, jež naší zemi způsobila klausparoubkovská posedlost vlastní důležitostí a mocenským zájmem, která kulminovala svržením vlády uprostřed našeho nadějně se vyvíjejícího předsednictví Radě Evropy. Zvlášť když Klausově snaze přemístit Česko z Evropy kamsi za Ural nebo ještě dál na východ ani zdaleka není konec.Po ratifikaci Lisabonské smlouvy Spolkovou republikou Německo a po oznámení polského prezidenta Kaczynského, že je připraven ten zlořečený dokument podepsat, nebudou-li s ním mít problém právě
hlasující Irové, stane se postkomunistické Česko velmi pravděpodobně poslední členskou zemí EU, která bude blokovat projekt společného evropského domu. Že je to tatíčkův promyšlený záměr, o tom neomylně vypovídá skutečnost, že jeho senátní fanklub podal v úterý k Ústavnímu soudu další stížnost proti údajné snaze Bruselu ukrást nám poslední zbyteček suverenity, kteréžto obstrukce mohou trvat tak dlouho, než modré senátory z Valdštejného paláce vymetou probruselští socialisté (to bychom si pomohli!) nebo dokud Klause sice pozdě, ale přece jen netrefí šlak či přesná střela šíleného(?) atentátníka. Raději však dokud se příkladně demokraticky rozzuřeným Proevropanům nepodaří odstranit toho nemožného sebestředného dědka z Pražského hradu podobrém. Jak, o tom se už dohadují renomovaní znalci ústavního práva, kteří nevylučují ani Klausovo obvinění z velezrady jako odpovídající reakcina to, že prezident demokratického státu ignoruje schválení Lisabonské smlouvy oběma komorami parlamentu, dokonce ústavní většinou. Už proto bych navrhoval, aby si pro umanutého mocnáře přijeli do sídla českých králů svalovci v bílých pláštích a bez dlouhých řečí s ním naložili tak, jak káže lékařská věda nakládat s nebezpečnými blázny. Ohleduplnější východisko se mi jaksi nechce rýsovat. I kdyby ale Klause nebylo, měli bychom o dvacátých narozeninách sametového polopřevratu zatraceně o čem přemýšlet. Vždyť ze všech nadějí, které nás v listopadu 1989 hnaly do ulic a na náměstí, nezbylo skoro nic, nepovažujeme-li za jejich naplnění všudy přítomnou korupci,
podlost, lež, papalášskou chamtivost, bezmála už nevyčíslitelnou státní zadluženost a perspektivu konce nemajícího utahování opasků, abychom byť jen nepatrným dílkem přispěli na úhradu rozmařilosti rovnějších. Čeká nás neradostná oslava u prázdné hodovní tabule, k níž navíc nepřisednou hosté z vyspělé Evropy. Jednak by se právem cítili být hosty nezvanými, jednak ... kdo by stál o společnost nevypočitatelných hajzlíků, jejichž domovem je věčně rozštěkaný blázinec, v němž včera možná znamená zítra.
Petr Zavoral


Hlavni stranka